Jihočeský velmož Vilém z Rožmberka byl přesvědčen o tom, že dějiny jeho rodu sahají až do římských dob a kořeny lze hledat až v rodu italských 0rsiniů. Proto začal užívat jiný znak než jeho předkové. Jeho erb, který přijal také jeho bratr Petr Vok, vypadal pak takto: štít dělený zlatým břevnem, na kterém někdy býval černý hádek nebo úhoř. Na horním stříbrném poli se skvěla červená pětilistá růže, na dolním stříbrném poli byly namalovány pokosem tři červené pruhy. Celý štít přidržovali dva medvědi, připomínající latinský základ jména Orsini (Orsini-ursus, tj. medvěd).
Vilém z Rožmberka se narodil l0.března roku 1535 v hornorakouském Schützendorfu, kde tehdy pobývala jeho matka u svých příbuzných. Byl čtvrtým dítětem Jošta III. z Rožmberka a Anny z Rogendorfu. Spolu se svými sourozenci (Annou, Alžbětou, Bohunkou, Evou a Petrem Vokem) ztratil 15. října 1539 otce. Neshody mezi jeho matkou Annou Rožmberskou z Rogendorfu a novým rožmberským vladařem Petrem V. Kulhavým (mladší bratr Jošta III.) zavinily, že děti neužily mnoho rodinné pohody a klidu. V době nuceného a dočasného matčina pobytu v Horním Rakousku (1542-1546) žili Vilémovi sourozenci v Jindřichově Hradci u své tety Anny Rožmberské rozené z Hradce, vdovy po Jindřichovi VII. z Rožmberka.
Vilém pobyl v roce 1542 několik měsíců v soukromé škole Arnošta Krajíře z Krajku v Mladé Boleslavi. 0 dva roky později odešel do Pasova, kde v letech 1544-1550 absolvoval školu při dvoře tamního biskupa Wolfganga ze Salmu, svého příbuzného z matčiny strany. Toto byla jediná Vilémova studia, možno říci na úrovni dnešní střední školy. 0d roku 1550 pokračoval ve studiích za pobytu u císařského dvora v Augšpurku.
Jeho životním heslem bylo „Festina lente“, tj. Spěchej pomalu. Přesto musel vstoupit do života velmi rychle. Ve věku 16 let se ujal vlády nad rodovým majetkem a stanul v čele rodu jako „Vladař domu rožmberského“. Spolu s titulem převzal správu panství Českého Krumlova, Třeboně, Rožmberka, Nových Hradů, Helfenburka, Choustníku, Miličína, Želče, Drslavic, klášterů ve Vyšším Brodě, Zlaté Koruně, Třeboni, Borovanech, kláštera minoritů a kláštera klarisek v Českém Krumlově, fary v Českém Krumlově a Haslachu v Horním Rakousku. Podle Václava Březana bylo tehdy na celém rožmberském majetku více než 11 000 osedlých, tj. držitelů usedlostí. Což bylo velmi mnoho.
Počátky jeho veřejné činnosti však byly celkem skrovné. Roku 1560 se stal jen nejvyšším komorníkem a teprve roku 1570 nejvyšším purkrabím. Místo přijal ve shodě s přáním krále Maxmiliána II. i české stavovské obce. Tato funkce reprezentovala v Českém království hlavu sboru nejvyšších zemských úředníků a je známo, že Vilém byl domácími i zahraničními politiky považován za místokrále. Jeho role byla tedy velmi významná, především vzhledem k časté a dlouhotrvající nepřítomnosti českého krále v zemi. Vedle rodového původu, diplomatické rozvážnosti a jiných osobních kladných Vilémových vlastností hrála při jeho volbě do této funkce roli snad také určitá náboženská tolerantnost rodilého katolíka vůči různým protestantským proudům v Českém království.
Vilém z Rožmberka se velmi rychle vypracoval mezi přední diplomaty království. Panovník jej vyslal do Polska v čele delegace, která se měla ucházet o uprázdněný polský trůn pro krále Maxmiliána anebo pro jeho syna Arnošta. Vilém sice pro Habsburky trůn nezískal, ale sám si vysloužil u polské šlechty sympatie, které mu přinesly nabídku trůnu pro jeho vlastní osobu. Z pochopitelných důvodů ji však nemohl přijmout. Vždy patřil mezi rozumné a uvážlivé lidi a to sehrálo roli i tehdy. Jeho životní filozofie mu také zajistila po celý život vedoucí místo v zemi. Doplněno slovy Václava Březana ze závěru rukopisu Vilémova životopisu to jasně potvrzují: „Sumou byl pán všech ctností plný, střídmý, mírný, pokojný, udatný, milosrdný a spravedlivý, umělý, rozumný, štědrý, však s dobrým rozmyslem, hospodářský etc.“
Nejvíce však ležel Vilémovi na srdci osud vlastního rodu. Starost o jeho zachování jej vedla postupně ke čtyřem sňatkům. Prvně se oženil s Kateřinou Brunšvickou (1557) , podruhé (1561 ) s Žofií Braniborskou, potřetí (l578 ) s Annou Marií Bádenskou a konečně (1587) s Polyxenou z Pernštejna, která ho přežila. Dědice se však nikdy nedočkal. Zemřel 31.8.1592 v Praze.
