Znamení pětilisté plané růže nosil nejvýznamnější jihočeský rod Vítkovci. Podle dávné pověsti prapředek rodu Vítek „rod svůj chtěv dlouhověčně v svornosti zachovati, pateru růži mezi pět synů svých rozdělil“ a každého podaroval částí ze svého obrovského jihočeského dominia. Nejstarší Jindřich dostal zlatou růži na modrém štítě a s ní hradecké panství. Druhorozený Vilém získal růži stříbrnou na červeném poli spolu s Landštejnem a Třeboní. Třetího Smila obdaroval otec panstvím strážským a bystřickým a určil mu modrou růži ve zlatém štítě. Čtvrtý Vok si směl ponechat otcův erb s červenou pětilistou růží na stříbrném (bílém) poli a stal se pánem Rožmberka a Krumlova. Konečně pátý, nemanželský syn Sezima se musel spokojit s růží černou a panstvím ústeckým.
Jména jeho potomků jsou sice v této legendě odvozena od pozdějších slavných členů rodu, ale samotný zakladatel je skutečnou historickou postavou. Vítek žil a je doložen ve starých listinách a dokumentech již roku 1169 jako truksas čili královský jídlonoš. Jednalo se o významnou funkci u dvora knížete Vladislava II. z rodu Přemyslovců. Zemřel roku 1194 a svým potomkům, kteří až na Jindřicha ve skutečnosti nesli otcovo jméno Vítek, odkázal celou jižní oblast českého státu.
Tak se podle ústního podání, pozdních záznamů i podle názorných vyobrazení na jihočeských panských sídlech rozdělili Vítkovci na rody pánů z (Jindřichova) Hradce, z Landštejna, ze Stráže, z Rožmberka a (Sezimova) Ústí. Stejně jako jejich prapředek také oni obratně využívali rozporů mezi přemyslovskými knížaty a zabírali stále rozsáhlejší lesnaté oblasti nejen v jižních Čechách, ale také na jižní Moravě a sousedním Rakousku. Postupně se tak začínají přibližovat více než Praze dunajskému dvorskému kruhu a český panovník není již schopen jim vládnout. Nelze se proto divit, že záhy stojí někteří Vítkovci i proti němu. Jeden z nich, Záviš z Falkenštejna sahal dokonce až na královskou korunu. Po smrti Přemysla Otakara II. (+1278) si vzal za manželku královnu-vdovu Kunhutu a stal se poručníkem mladého Václava II. Jeho kariera skončila stejně rychle jako začala. Roku 1289 byl obviněn ze spiknutí a uvězněn. To vyvolalo vzpouru Vítkovců v celé zemi. Král tedy nechal zajatce potupně chodit od jednoho odbojného hradu k druhému a zde pod pohrůžkou jeho popravy žádal obránce o pokoření. Tak padal jeden hrad za druhým. Pouze Závišův bratr Vítek na Hluboké neuposlechl a tak zde na „pokutní louce“ byl roku 1290 Záviš popraven.
Jednotlivé větve tohoto mocného rodu pomalu usychaly a do čela rodu a postupně i celého státu se dostali páni z Rožmberka, skuteční jihočeští vladaři a páni. Vítek starší (1196-1236) byl předkem pánů z Krumlova a držel erb zelené růže. Nejznámějším členem rodu byl Jindřich (1205-1237). Založil dnešní Jindřichův Hradec a stal se zakladatelem slavného rodu pánů z Hradce, kteří měli ve znaku růži zlatou v modrém poli. Od této linie se oddělila ještě větev pánů ze Stráže s růží modrou a z Ústí s růží černou, podle legendy na znamení nemanželského původu prvního předka rodu. Další syn Vítek z Prčice (1220-1243) byl předkem slavného rodu pánů z Rožmberka, kteří se prokazovali růží červenou ve stříbrném poli, a konečně poslední Vítek z Klokot (122?- 1243) založil větev stříbrné růže v červeném poli, jež se psala z Landštejna, Třeboně a Lomnice.
