Eliška Weissová – soprán
Daniel Čapkovič – baryton / Slovensko
Filharmonie Hradec Králové
Jan Chalupecký – dirigent
Program:
Ruggero Leoncavallo
Předehra a prolog z opery I pagliacci / Komedianti
Bedřich Smetana
„Bohové věční“ - scéna Libuše z 1. dějství opery Libuše
(libreto Josef Wenzig v přebásnění Ervína Špindlera)
Giuseppe Verdi
„O Carlo, ascolta“ - árie Rodriga ze 3. dějství opery Don Carlo
(libreto François-Joseph Méry a Camille du Locle podle dramatu Friedricha Schillera)
Giacomo Puccini
„Vissi d’arte“ - árie Tosky z 2. dějství opery Tosca
(libreto Giuseppe Giacosa a Luigi Illica podle dramatu Victoriena Sardoua)
Pietro Mascagni
Intermezzo sinfonico z opery Cavalleria rusticana / Sedlák kavalír
Umberto Giordano
„Nemico della patria?“ - monolog Carla Gérarda ze 3. dějství opery Andrea Chénier
(libreto Luigi Illica)
Pietro Mascagni
„Voi lo sapete, o mamma“ - scéna a romance Santuzzy z opery o jednom dějství Cavalleria rusticana
(libreto Giovanni Targioni-Tozzetti a Guido Menasci podle námětu Giovanniho Vergy)
Pietro Mascagni
„Oh! Il signore vi manda“ - duet Santuzzy a Alfia z opery Cavalleria rusticana
přestávka
Giuseppe Verdi
Předehra k opeře Nabucco
Giuseppe Verdi
„Cortigiani vil razza dannata“ - árie Rigoletta z 2. jednání stejnojmenné opery
(libreto Francesco Maria Piave podle dramatu Victora Huga)
Giuseppe Verdi
„Ambizioso spirito!... Vieni! T‘affretta“ - scéna a kavatina Lady Macbeth z 1. dějství opery Macbeth
(libreto Francesco Maria Piave podle Williama Shakespeara)
Bedřich Smetana
Předehra z opery Libuše
Bedřich Smetana
„V tak pozdní dobu…Krásný to cíl“ - recitativ a árie Vladislava ze 3. jednání opery Dalibor
(libreto Josef Wenzig v překladu Ervína Špindlera)
Bedřich Smetana
„Libušino proroctví“ - závěrečná scéna z opery Libuše
Ema Destinnová
Není mnoho českých zástupců pěveckého umění, kteří dosáhli skutečně světové slávy. K nejznámější mezi nimi patří Ema Destinnová. Když se manželům Jindřišce a Emanuelu Kittlovým 26. února 1878 narodilo první dítě, dcera, dali ji pokřtít Emilie Paulina Jindřiška. Hudební nadání se brzy projevilo, hrála na housle, na klavír, a hlavně zpívala. Ve zpěvu ji školili manželé Marie a Thomas Loeweovi, své žačce dali skvělý základ, prosadit se však musela sama. Devatenáctiletá adeptka opery předvedla řediteli Národního divadla Františku Adolfu Šubertovi dva výstupy z Bizetovy Carmen, odmítl ji, ale dějiny opery mu mohou být dodatečně vděčné. Od roku 1898, kdy debutovala v berlínské Dvorní opeře, znal operní svět Emilii Kittlovou jako Emmy Destinn – pod pseudonymem, jaký dříve nosila její učitelka zpěvu. Berlínským debutem byla Santuzza v aktovce Pietra Mascagniho Cavalleria rusticana. Během deseti let na této scéně odzpívala přes sedm set představení, poslední tamní rolí byla Milada ve Smetanově Daliboru. Na pozvání Cosimy Wagner si dvakrát zazpívala v Bayreuthu, v roce 1904 vystoupila poprvé v londýnské Covent Garden – v Leoncavallových Komediantech po boku Enrica Carusa, jenž jí byl partnerem později také v Metropolitní opeře v New Yorku, mimo jiné v Pucciniho Tosce a roku 1910 ve světové premiéře jeho Děvčete ze Západu. Roku 1909 byla Emmy Destinn Mařenkou v americké premiéře Prodané nevěsty pod taktovkou Gustava Mahlera. Rok předtím jí pražské Národní divadlo poskytlo satisfakci za přehmat bývalého ředitele udělením čestného členství. Pohostinská vystoupení na pražské scéně zahájila symbolicky, 25. září 1913 jako Smetanova Libuše. Touha po domově ji po první světové válce přivedla zpátky domů, v cizině už žít nechtěla. V dalších letech v Národním divadle hostovala, naposled 20. března 1924 jako Alžběta ve Wagnerově Tannhäuseru. Hvězdná sláva pohasla, snad i z jejího vlastního rozhodnutí. Milovala své sídlo ve Stráži nad Nežárkou, kde žila v ústraní. Zemřela 28. ledna 1930 v Českých Budějovicích.
Výrazné místo v programu slavných operních árií a duetů zaujímají dvě díla Bedřicha Smetany (1824–1884). Operu Libuše na libreto Josefa Wenziga v přebásnění Ervína Špindlera zkomponoval roku 1872. Zamýšlel ji původně k poctě korunovace Františka Josefa I. na českého krále. Ke korunovaci však nikdy nedošlo a Smetana určil uvedení díla k otevření českého Národního divadla. K tomuto slavnostnímu okamžiku došlo 11. června 1881. Po tragickém požáru v srpnu téhož roku se událost 18. listopadu 1883 opakovala. Cizí publikum mohlo shlédnout Libuši poprvé až roku 1924 ve Vídni, při zájezdu opery z Olomouce. Smetanova Libuše se stala symbolem, fanfáry předehry zněly při slavnostních chvílích spojených s prezidentským úřadem, Libušino závěrečné proroctví povzbuzovalo v těžkých dobách a povznášelo v slavnostních chvílích.
Opera Dalibor měla premiéru 16. května 1868 v Prozatímním divadle, v období emancipačního úsilí českého národa, jehož cílem mělo být mimo jiné vybudování vlastní divadelní budovy a českého operního repertoáru. Příběh podle pověsti o odbojném rytíři Daliborovi je zasazen do doby vlády Vladislava II. Jagellonského. Ve 3. dějství král přemítá, co má být úkolem spravedlivého vládce.
Premiéra opery Nabucco Giuseppa Verdiho (1813–1901) se uskutečnila v milánské Scale 9. března 1842. Motiv proslulého sboru židovských zajatců v Babylonii, který nabyl téměř funkci hymny a stal se poselstvím svobody, zazní už v předehře. Verdiho Opera Macbeth podle dramatu Williama Shakespeara, uvedená poprvé roku 1847 ve Florencii, tvoří ve skladatelově díle mezník. Při její kompozici si výrazně uvědomil, že opera není pouze krásný zpěv, nýbrž drama s hudbou. Není náhoda, že postava Lady Macbeth nese v mnohém rysy Ortrud z Lohengrina Richarda Wagnera, který vznikl ve stejném časovém období. Ve svém úsilí o jevištní pravdu se Verdi shodoval s Wagnerovým přesvědčením, k cíli dospěli každý vlastní cestou. Verdi svou dramatickou pravdu nalezl v druhé verzi Macbetha, jehož premiéra se uskutečnila roku 1865 v Paříži. V Teatro La Fenice v Benátkách měla 11. března 1851 premiéru Verdiho opera Rigoletto podle dramatu Victora Huga Melodrama Le roi s’amuse (Král se baví), příběh opovrhovaného dvorního šaška, který chce pomstít zneuctění své dcery prostopášným vévodou a nešťastnou náhodou se stane jejím vrahem. V árii v 2. dějství dává průchod svému hněvu nad mravy u dvora. Verdiho opera Don Carlos byla napsána přímo pro Paříž. Příběh lásky na pozadí boje o moc měl premiéru roku 1867, verze v italštině (pod titulem Don Carlo) roku 1884 v Miláně. Rodrigo, markýz de Posa a důvěrník španělského infanta Carlose ve snaze o osvobození Flander, prosí Carlose v okamžiku své smrti, aby za svobodu bojoval dál.
V operním životě Itálie 19. století panovala silná vazba mezi impresárii, skladateli a hudebními nakladateli, kteří zprostředkovávali náměty, uzavírali smlouvy s divadly, vyhledávali libretisty a nové talenty mezi skladateli. Úspěch či neúspěch často spočíval v jejich obchodní obratnosti. Milánský vydavatel Edoardo Sonzogno vypsal roku 1883 poprvé soutěž na nové opery, jako podmínku stanovil omezení na jedno dějství. Ohlas mezi skladateli nebyl valný, z účastníků prvního ročníku je dnes známo pouze jméno Giacoma Pucciniho, který do ní zadal své později několikrát přepracované Víly (Le Willis), cenu však nezískal. Přesto se Sonzogno nevzdal a o pět let později vypsal soutěž znovu. Z ní vzešla vítězně aktovka Pietra Mascagniho (1863–1945) Cavalleria rusticana, uvedená poprvé 17. května 1890 v Římě. Tragicky končící příběh se odehrává na sicilské vsi. Santuzza, kterou její milý Turrido podvádí s Lolou, provdanou za Alfia, se snaží zachránit svou lásku a svěřuje se se svým žalem nejprve Turridově matce. Když Alfiovi prozradí nevěru jeho ženy, Turridu umírá Alfiovou rukou. Scénu Santuzzy Ema Destinnová natočila na gramofonovou desku. Jímavé Intermezzo sinfonico je předzvěstí nadcházející tragédie.
V roce premiéry Mascagniho aktovky ohlásil Sonzogno třetí ročník soutěže. Účastnilo se jí čtrnáct skladatelů a také jejich jména jsou dnes zapomenuta. Vytvořila však jakýsi vedlejší produkt. Jméno Ruggera Leoncavalla (1857–1919) mezi soutěžícími nebylo, neboť jeho I pagliacci nesplňovali podmínku jediného dějství. Sonzogno však měl dobrý odhad, dílo přijal „mimo soutěž“ a okamžitě je vydal (a Leoncavallo rád opustil nakladatele Ricordiho) a 21. května 1892 se uskutečnila v milánském Teatro Dal Verme premiéra. V Prologu je shrnuta podstata slohu verismu, který už nechtěl na jevišti předvádět falešné slzy a předstíranou bolest, nýbrž pravdu (vero).
Také Umberto Giordano (1867–1948) se řadí k veristům. Jeho Andrea Chénier, uvedený poprvé 28. března 1896 v milánské Scale, se odehrává v období francouzské revoluce. Carlo Gérard, jeden z revolučních vůdců, miluje Madelaine, stejně jako básník Chénier, jehož Gérard vydá revolučnímu tribunálu. Když si hanebnost svého činu uvědomí, je pozdě, Chénier umírá pod guillotinou a s ním vstoupí na popraviště dobrovolně i Madelaine.
Opera Tosca Giacoma Pucciniho (1858–1924) měla premiéru 14. ledna 1900 v Římě, městě, kde se děj opery odehrává. Árie titulní hrdinky „Vissi’da arte, vissi d’amore“ (Žila jsem umění, žila jsem lásce) je zastavením v dramatické situaci 2. jednání před tím, než Tosca zabije policejního šéfa Scarpiu, který ji chce za každou cenu získat a nařídí mučení jejího milence Cavaradossiho. Také tato árie vyšla několikrát na deskách v interpretaci Emy Destinnové.
Eliška Weissová vystudovala zpěv na Konzervatoři v Brně a na pražské Akademii múzických umění u René Tučka. Absolvovala rovněž mistrovské kurzy u Naděždy Kniplové a Petera Dvorského. V současné době spolupracuje s prof. Irmgard Boas. V roce 2004 zvítězila v Mezinárodní pěvecké soutěži Antonína Dvořáka v Karlových Varech, účastnila se soutěže Competizione dell’opera v Drážďanech, soutěže Borise Christoffa v Sofii. Od roku 2006 působí jako stálý host opery v Národním divadle v Praze, Plzni, Ústí nad Labem, Opavě, Brně, Ostravě a v Košicích. V zahraničí hostovala v irském Wexfordu v roli Martinky (Hubička), ve francouzské Opéra de Rennes, Opéra-Théâtre de Limoges a Grand-Théâtre de Reims v roli Kostelničky (Její pastorkyňa), ve Slovinském národním divadle zpívala Cizí kněžnu a Ježibabu (Rusalka), ve Slovenském národním divadle Ortrudu (Lohengrin), při hostování Bayreuther Festspiele v Abu Dhabi vystoupila jako Rossweisse (Walküre) v režii Kathariny Wagner. Roku 2018 přešla do oboru dramatický soprán. Smetanovu Libuši ztělesnila v Severočeském divadle v Ústí nad Labem, roku 2020 v Národním divadle v Praze v titulní roli debutovala Pucciniho Turandota, Abigaile ve Verdiho opeře Nabucco, 2021 jako Isolde (Tristan a Isolda) v Severočeském divadle Ústí nad Labem. V březnu 2022 vytvořila roli Kostelničky v Její pastorkyni ve Welsch National Opera a v sezóně 2024/25 ji na tomtéž festivalu čeká role Milady (Dalibor). Jako Kostelnička vystoupila také ve Vídeňské státní opeře, v sezoně 2023/24 se do ní vrací jako Cizí kněžna v Rusalce.
Daniel Čapkovič studoval na konzervatoři v Bratislavě a na Pedagogické fakultě Univerzity Komenského. Je laureátem několika mezinárodních pěveckých soutěží. V sezoně 2003/2004 absolvoval studijní pobyt na Hudební univerzitě ve Štýrském Hradci, kde se školil u Gottfrieda Hornika. V současné době je sólistou Opery Slovenského národního divadla v Bratislavě, kde vytvořil řadu rolí barytonového oboru, například Papagena v Mozartově Kouzelné flétně a Guglielma v Così fan tutte, Belcora v Donizettiho Nápoji lásky, Scharplesse v Pucciniho Madam Butterfly, v operách Charlese Gounoda Valentina ve Faustovi a Markétce a Merkutia v Romeovi a Julii, Tonia v Leoncavallových Komediantech, z Verdiho oper titulní roli Rigoletta a Rodriga v Donu Carlosovi, Marbuela v Čertovi a Káče Antonína Dvořáka aj. Roku 2015 hostoval jako Marcello v Pucciniho Bohémě v Lipsku a roku 2019 jako Enrico v Donizettiho Lucii di Lammermoor v Regensburgu. Spolupracoval také s Teatro dell´Opera di Roma a se Salzburger Festspiele.
Filharmonie Hradec Králové byla založena v roce 1978 pod názvem Orchestr města Hradec Králové, o rok později bylo těleso přejmenováno na Symfonický orchestr Hradec Králové, v roce 1987 na Státní symfonický orchestr Hradec Králové. Od vzniku České republiky (1. 1. 1993) nese orchestr název Filharmonie Hradec Králové, vyjadřující historickou kontinuitu sahající přes Filharmonii Sokola v Hradci Králové (1921–65) až k Filharmonické jednotě činné ve městě od roku 1887. Významné období uměleckého rozkvětu tělesa je spojeno se jménem prof. Františka Vajnara, který pracoval jako šéfdirigent s orchestrem nepřetržitě od roku 1991 až do roku 2001. V letech 2001–2012 působil na postu šéfdirigenta tělesa Ondřej Kukal, v letech 2012–2018 Andreas Sebastian Weiser. Od sezóny 2018/2019 je šéfdirigentem FHK významný švýcarský dirigent Kaspar Zehnder. FHK vystoupila na významných evropských pódiích (Musikvereinssaal ve Vídni, Gewandhaus v Lipsku, Victoria Hall v Ženevě, Queen Elizabeth Hall v Antverpách, Tonhalle v Düsseldorfu, Neue Flora v Hamburku, KKL v Luzernu aj.), účinkovala v Belgii, Francii, Itálii, Německu, Nizozemí, Polsku, Rakousku, Španělsku a švýcarském Murtenu. Její koncerty přenáší televize a rozhlas, účinkuje na významných festivalech (Pražské jaro, Smetanova Litomyšl, Janáčkovy Hukvaldy, Český Krumlov aj.), její kvalitu dokumentují nahrávky. Od roku 2005 pořádá FHK ve spolupráci s Českým rozhlasem Vltava unikátní festival Hudební fórum Hradec Králové.
Dirigent Jan Chalupecký absolvoval obor violoncello na Pražské konzervatoři, jako dirigent začínal v letech 1990–93 u Komorní opery Praha. V sezoně 1993/1994 nastoupil do Národního divadla v Praze jako asistent dirigenta Zdeňka Košlera. Od roku 1994 dirigoval v Národním divadle a ve Státní opeře řadu oper, samostatně nastudoval Mozartovu Kouzelnou flétnu, Verdiho Macbetha, operu Jana Bedřicha Kittla Bianca a Giuseppe a světové premiéry oper Martina Smolky Nagano a Miloše Orsona Štědroně Don Hrabal. Se souborem Opery Národního divadla opakovaně vystoupil na festivalu Pražské jaro a na mnoha domácích i zahraničních zájezdech (mj. v Japonsku, Hongkongu, na Slovensku a v Maďarsku). Spolupracoval rovněž s Operou Mozart a s Městským divadlem v Ústí nad Labem. V letech 1997–99 působil jako šéfdirigent Plzeňské filharmonie, spolupracuje s dalšími českými orchestry. Pro festival Loketské kulturní léto nastudoval Dvořákovu Rusalku, Verdiho Rigoletta a Nabucca, Bizetovu Carmen.
